ROZHOVOR: „Snažím se ukázat i to, zda by baťovský fenomén mohl fungovat jinde než ve Zlíně," říká režisér Peter Kerekes
Francouzská televize Arte připravuje dokument o jedné z největších osobností Zlína. Snímek ‚Tomáš Baťa, první globalista‘, se natáčel z části v Indii, Francii, Brazílii, Africe a v září letošního roku také ve Zlíně. O zpracování tématu i průběhu natáčení jsme si povídali s režisérem snímku Peterem Kerekesem.
Petře, jak francouzská televize přišla na myšlenku zpracovat dokument o české osobnosti?
Televize Arte v rámci svého dlouhodobého projektu zpracovává životopisy různých významných osobností. Na základě spolupráce s Českou televizí je mezi vybranými tématy každý rok i jeden Čech. První snímek byl věnován Václavu Havlovi a teď se chystá právě Tomáš Baťa.
Zachytit jeho život v jednodílném dokumentu nebude myslím úplně snadné. Jak bude film dlouhý? :-)
70 minut. Souhlasím, že i pro mě je u tohoto snímku nejtěžší vtěsnat problematiku do vymezeného času – navíc tak, aby výsledek nebyl polopatistický a neurážel českého diváka, a přitom jej pochopili i ve Francii, kde osobnost Tomáše Bati není tolik známá jako v Čechách.
Jak jste se na realizaci projektu chystal? Máte načtené odborné knihy?
Vždycky, když jdu do nového filmu, tak si musím do knihovny přidat alespoň jednu novou poličku (smích). O tématu jsem si toho načetl hodně, včetně asi pěti knih Jana Antonína Bati. Hrozně rád mám třeba jeho knížku ‚Těžké časy‘.
Po četbě ale přichází ta nejtěžší práce – informace selektovat. V tom mi hodně pomáhá spolupracovník scénárista Pavel Hajný z Rožnova. Pavel je kromě jiného baťovský expert. S mnoha baťovci se osobně potkal a dělal s nimi rozhovory, a to nejenom v Čechách, ale třeba na Novém Zélandě, v Africe nebo v Chile.
Námět filmu jsme jinak začali řešit už v roce 2015. První klapka padla v roce 2016 ve Francii. Pak následovalo točení v Brazílii a Indii. Rok 2017 jsme věnovali natáčení v Africe a u vás ve Zlíně.
Je pro vás projekt tohoto typu výzvou?
Musím přiznat, že když mě televize oslovila, chtěl jsem spolupráci nejdřív odmítnout. Vezměte si, že Tomáš Baťa zemřel téměř před 100 lety. Nejsou pamětníci. Existuje jen asi pět a půl minuty filmového záznamu, kde vystupuje. Nepsal si deníky a svůj rozpracovaný životopis nedokončil. Chybí i korespondence…
V jednu chvíli už jsem to chtěl opravdu vzdát. Pak ale přišel nápad. Firma vlastnila fabriky na více kontinentech. V každém z nich jsme tedy vybrali takové malé Tomáše Bati současnosti, tj. drobné obuvníky, kteří zažívají některou ze situací, kterou si prošel i Baťa. Například: Tomáš a jeho starší bratr odešli z domu a založili si vlastní živnost. A nám se podařilo najít v Keni dva kluky, kteří stejně tak odešli od svého otce a živí se výrobou obuvi z pneumatik.
Takže váš dokument nebude jenom o historii…
To, co nám v rozhovorech říkají současní obuvníci, se v dokumentu kryje s Baťovými vzpomínkami. To bude životopisnou linkou filmu. Druhá linka pak sleduje otázku, co s baťovským odkazem v dnešní době. Snažím se ukázat i to, zda by baťovský fenomén mohl fungovat jinde než ve Zlíně. Jestli by Baťa mohl být třeba Indem, Keňanem nebo Brazilcem.
Ptám se na to všech oslovených obuvníků a skládám z jejich odpovědí mozaiku, která by měla ve výsledku ukázat, co je potřebné, aby vznikla DNA baťovce. Už teď třeba vím, že úspěšný baťovec musí pocházet z chudého prostředí. Kdyby byl Tomáš Baťa z dobré zajištěné rodiny, neměl by potřebu řešit věci v takovém měřítku, v jakém se jimi zabýval.
V médiích často zapomínají zmínit, že za ‚fenoménem Baťa‘ stojí i Tomášův nevlastní bratr Jan Antonín. Jak se na jeho působení ve firmě díváte vy?
V dokumentu se Jan Antonín samozřejmě objeví, protože bez něj by to nešlo. I proto se ten film pracovně jmenuje Baťa stories neboli příběhy dvou Baťů – šéfů – a současně baťovců, kteří pracovali okolo nich.
Pojďme k samotnému natáčení. Jaká místa jste ve Zlíně s kamerou navštívili?
Ve Zlíně jsme strávili celkem šest natáčecích dnů. Natáčeli jsme především baťovskou architekturu.
S pojetím těchto scén jsem měl docela problém. Nechtěl jsem se totiž opakovat po režisérech, kteří Zlín točili přede mnou. V samotném filmu zároveň není pro architekturu až tolik prostoru. Ale myslím si, že se to nakonec podařilo.
Jinak jsme tu natočili také rozhovor s Thomasem Archerem Baťou, pravnukem Tomáše Bati. Dále První máj nebo přílet Electry – letadla, se kterým Jan Antonín Baťa z části realizoval svoji obchodní cestu kolem světa. Takové věci se prostě nedají vynechat. Stejně jako slavná kancelář ve výtahu. Ten je podle mě absolutním vyjádřením baťovského principu – ředitel musí být v přímém kontaktu s lidmi.
Točili jsme také na Vavrečkově ulici, v okolí mrakodrapu. Navštívili jsme Baťův kanál a čtvrti s baťovskými domky. A z čeho jsem měl velkou radost – a doufám, že pro to najdeme ve filmu místo – byl Tomášov. Myslím, že příběh této kliniky by si zasloužil samostatný film. Doufám, že se toho někdo chytne.
Co vás na Tomášově tolik upoutalo?
Je to především postoj Tomáše Bati, který se po zjištění, že nemůže mít víc vlastních dětí, rozhodl vychovat několik stovek dětí nevlastních, tzv. mladých mužů – baťovců. Tuto myšlenku pak dotáhl k dokonalosti Jan Antonín, když právě na Tomášově otevřel elitní manažerskou školu. Po jejím zavření fašisty a po dalších peripetiích se dnes Tomášov vrátil k původnímu záměru – zase tam vznikají děti. Akorát ne výchovou, ale geneticky. To se mi moc líbí.
A co vás nejvíc zaujalo na tématu jako takovém?
Pro mě je Tomášův příběh nejzajímavější od momentu, kdy odešel od svého otce až po první světovou válku. Pak už je to víceméně „jen“ technika. Ale to období, kdy se Tomášovi nedaří, kdy touží patřit k lepší společnosti, kdy je na pokraji bankrotu, kdy změní své přemýšlení a začne tvrdě pracovat – tady se rodí ten velký lidský příběh, tady někde vzniká ten známý Baťa.
Lidé často spekulují, nakolik byl baťovský systém vypočítavý – zda šlo Tomášovi jen o zisk nebo jestli sledoval i nějaký ‚vyšší záměr‘ – třeba ‚budování nového člověka‘, jak často zmiňoval…
Myslím si, že oba pohledy jsou správné. Právě jejich propojení pomohlo Baťovi vytvořit tak funkční systém. Když dělníkům postavíte domy a postaráte se o ně, budou chodit méně unavení do práce. Je to vlastně taková win win situace. Kdyby byl Baťa jen altruista nebo jen kapitalista, nepřežil by. Buď by zkrachoval nebo by se mu zaměstnanci začali bouřit…
Myslíte si, že se dá Baťův úspěch zopakovat?
Podle mě nedá. Baťovský příběh vychází z úplně jiných podmínek, než jaké máme pro život dnes. Vezměte si, že tehdy lidé trpěli hladem. Kdo jim dal chleba, k tomu byli loajální. Tak málo stačilo. Mimochodem, Tomáš sám o chlebu mluvil velmi často. Občas to od něj zní až biblicky.
Dnes už v České republice neřešíme problém hladu, ale „pouze“ toho, že nemáme tak vysoký standard jako ostatní. Přístup lidí k zaměstnavateli je tedy dost odlišný.
Podmínky, o kterých mluvíte, umožňovaly tehdejším podnikatelům více zasahovat do soukromí zaměstnanců. Firma Baťa nebyla výjimkou. Dotknete se v dokumentu také této oblasti?
Ano. Některé prvky k tomuto tématu se ve filmu objeví. Bude to součást třetí linky děje, kterou chci upozornit na skutečnost, že známá baťovská hesla jsou dnes vlastně postavena na hlavu. Fungují zkrátka obráceně.
Baťa například říkal ‚Myšlení lidem, práci strojům‘. Dnes to ale nefunguje. Dnešní prodejny (i ty u Baťů) mají centralizovaný softwarový systém, kam postupně přichází všechny potřebné informace – co si lidé kupují, jaké velikosti, jaké druhy atd. Software to vyhodnocuje a navrhuje botu, která by se měla na základě těchto dat nejlépe prodávat. Takže vlastně přemýšlejí stroje.
Ty by samozřejmě dokázaly dělat i těžkou práci, ale kůže a materiály jsou mnohdy náchylné k poškození. Pro firmu je tedy ekonomicky výhodnější najmout si šičku z Bangladéše a nechat ji tu botu ušít než investovat peníze do drahé výrobní linky.
Je možné, že právě obrácení baťovských principů je jednou z příčin, proč současná firma Baťa není tím, čím bývala dřív?
Přesně tak. Firma Baťa vlastně v období největšího rozmachu fungovala v možnostech svobodného trhu. A my často zapomínáme, že svobodný trh není jen svobodným trhem kapitálu, ale i svobodným trhem informací.
Dnes většina výroby probíhá v Číně a dalších polodiktátorských zemích, takže stát, který je v Evropě – to znamená, který musí ctít ekologická pravidla, osmihodinovou pracovní dobu, mateřskou dovolenou, placení nemocenské atd. – nedokáže konkurovat oněm zemím, kde trh funguje na otrokářském principu. Proto fyzická výroba z Evropy odchází.
Věřím, že čtenáři se na váš film už teď těší (stejně jako já). Bude vysílán i v České televizi?
Ano, určitě. Předpokládám, že film bude hotový v květnu nebo červnu 2018. Takže někdy poté. Zvažujeme také distribuci do kin. Samotnou premiéru si umím představit i tady ve Zlíně, ale zatím ještě nepředbíhejme. ????
Autor: Magdaléna Hladká, ZLÍN FILM OFFICE
