• Úvod
  • Blog
  • Aktuality 2017
  • ROZHOVOR: „V každé zemi nás přesvědčovali, že Tomáš Baťa byl jejich rodák,“ říkají tvůrci filmu Batalives

ROZHOVOR: „V každé zemi nás přesvědčovali, že Tomáš Baťa byl jejich rodák,“ říkají tvůrci filmu Batalives

  • Aktuality 2017

Fenomén tzv. ‚malých Zlínů‘ neboli měst založených firmou Baťa v zahraničí, se dočkal filmového zpracování. Tématu se ujali mladí zlínští filmaři ze společnosti Cinebonbon, a to ve spolupráci s Českou televizí, Univerzitou Tomáše Bati a statutárním městem Zlínem. Projekt získal podporu také z Nadačního fondu Filmtalent Zlín. Výsledkem více než čtyřleté práce je dokument Batalives. Jeho vznik v následujícím rozhovoru přiblížili samotní tvůrci – producent a kameraman Lukáš Gargulák a režisérka Karolina Zalabáková.


batalivesplakat
stabindie 1
stillbrazilie1
stillholandsko1

Z natáčení filmu Batalives v Indii, Brazílii a Holandsku | Zdroj: Cinebonbon s. r. o.

Téma „Baťa“ bylo filmově zpracováno už několikrát, a to různými způsoby. Z jaké strany jste ho uchopili vy – o čem přesně je váš film?

Lukáš Gargulák: Batalives je film o lidech z různých zemí, které spojuje jedna společná historie. A taky dávný nápad firmy Baťa postavit na všech kontinentech další malé Zlíny, které vypadají všechny stejně. Heslo filmu zní ”Všichni žijeme v jednom městě, i když každý na jiném konci světa.” Takže i když se Batalives tváří jako dokument o fenoménu baťovských měst ve světě, je to poetický – a snad i vtipný – film o pěti příbězích z cihlových domků v různých zemích.

V čem vás námět „malých Zlínů“ zaujal, že jste se rozhodli právě pro něj?

Karolina Zalabáková: Většina členů štábu buď ve Zlíně vyrůstala nebo tam chodila do školy. Pro cizince je Zlín neuvěřitelným místem, které vypadá trochu jako USA a trochu jako sci-fi komix. Všude cihla, beton nebo sklo. Některé ulice mají jenom čísla. Jezdí se po třídě Tomáše nebo Jana Antonína Bati, chodí se na “baťovskou univerzitu”, na pohotovost pak do nemocnice Tomáše Bati, nad městem jsou filmové ateliéry založené firmou Baťa, opodál pak hřbitov, kde je Baťa pochovaný. I když už je to sto let, Zlíňáci jsou pořád na globální značku Baťa hrdí, jsou citliví na moderní architekturu a baťovský fenomén. Zajímalo nás, jak to dnes vypadá i v jiných městech, které firma Baťa založila, a zda jsou jejich obyvatelé stejně “postižení”. A odpověď? Ano jsou. :-)

Baťovských měst ale po světě není zrovna málo... Jak dlouho jste dokument připravovali?

Karolina Zalabáková: První nápad pohrát si s tímto tématem a natočit fiktivní film ze Zlína odehrávající se v brazilském městě Batatuba vznikl na večírku někdy před 5 lety. Když jsme vystřízlivěli, myšlenka se nás pořád držela. Udělali jsme si tedy ve spolupráci s Akademií věd rozsáhlé rešerše. Baťovských měst bylo postaveno asi třicet, řada z nich je stále živých, takže jsme si museli najít klíč k výběru těchto míst i k výběru protagonistů. Od první myšlenky k poslední klapce nám to trvalo asi čtyři a půl roků. Postprodukci jsme se věnovali rok a půl. Poslední půlrok se věnujeme prezentování snímku na festivalech a filmových přehlídkách.

Říkáte, že jste museli mezi městy vybírat. Kde jste nakonec točili?

Lukáš Gargulák: Měli jsme pět hrdinů, pět zemí a pět měst. Začalo se samozřejmě Zlínem, který nám paradoxně připadal nejobtížnější. Našli jsme tu skvělou Věru Dudíkovou, která šila boty v 44. budově bývalého baťovského areálu. Potom je tu mladík Šona, který žije v indickém Batanagaru u Kalkaty. Toto město se demoluje, na jeho místě má vzniknout nový golfový resort. Lidé z Batanagaru jsou nešťastní, vůbec neví, co budou dělat, kde budou bydlet a jestli najdou novou práci. Pak tu máme sympatického důchodce Henrika z nizozemského Batadorpu, který vzpomíná na celoživotní práci v baťovské fabrice, kde se seznámil i se svou ženou. Hrdina z brazilského města Bataypora se zase zamiloval do České republiky a chce se sem odstěhovat, pochopit naši kulturu, vidět sníh a líbat se s blondýnama… A nakonec tu je parta teenagerů z chorvatského Borova (původně Bata-Borovo), kterým baťovský odkaz vůbec nic neříká a zajímá je především, jak z rodného města vypadnout někam za lepším. Tato část se původně měla odehrávat v kanadském městě Batawa, kde jsme také byly na obhlídkách a je to místo s úžasnou atmosférou. A mají tam taky sjezdovku, jako ve Zlíně.

Změnil se díky natáčení váš postoj k baťovskému fenoménu?

Lukáš Gargulák: Když nás v každé zemi přesvědčovali, že Tomáš Baťa byl jejich rodák, pochopili jsme, jak globální fenomén Baťa vlastně je. Najednou nám naše ušklíbání a ironické poznámky připadaly nemístné. Přesto jsme chtěli, aby film neměl adorační nádech, aby mu zůstal nadhled a vtip.

Mají podle vás baťovská města v zahraničí i po tolika letech stále něco společného?

Karolina Zalabáková: Při procházce mezi cihlovými domky v chorvatském Borovu nebo holandském Batadorpu si připadáte úplně stejně jako na Lesní Čtvrti ve Zlíně. Ačkoli je zdejší politická a ekonomická situace úplně rozdílná, atmosféra zůstává stejná. Když jsme se třeba na festivalu v Amsterodamu setkali s filmařkou, která vyrostla v Kanadě, půl hodiny jsme se bavili jenom o tom, že jsme jako malí museli nosit boty od Bati a jak se nám tehdy vůbec nelíbily.

Film už máte dokončený. Kde ho můžeme vidět?

Lukáš Gargulák: Měli jsme skvělou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava, kde byl film uveden v soutěži Česká radost. Pár týdnů poté jsme jej představili v Amsterodamu na největším festivalu dokumentárních filmů IDFA. Příští rok plánujeme uvedení filmu v českých kinech a doufáme, že i na dalších zahraničních festivalech.

--

Štáb filmu Batalives:

Autor: Magdaléna Hladká, ZLÍN FILM OFFICE

Zpět na ZLÍN FILM

 

Sdílej:

Další články

Filmaři, nenechte si ujít důležité informace ze Zlínského kraje. Přihlaste se k odběru novinek.

Sledujte nás